Elektronický průvodce Ostrovem Korfu – cestopis 2006 – Agios Georgios


 

Den třetí – sobota – výlet po jižním pobřeží

     V sobotu ráno si trochu přispím a po deváté se vydám na snídani v našem hotelu. Majitelé jsou příjemný usměvavý starší pár a připravují snídani kontinentálního typu, kterou se snaží každý den alespoň maličko obměňovat. Dva plátky opečeného toustového chleba, plátek sýra, dvě kolečka salámu, máslo, malá marmeláda, káva nebo čaj. Po snídani se vypravím na svou takříkajíc oblíbenou vycházku na jih, směrem k vesničce Agia Varvara a ještě dále za ní. Nejprve projdu kousek po silnici, před zatáčkou sejdu dolů na písčitou pláž a po ní se vydávám až k útesům ohraničujícím konec letoviska. Tady vystoupám po příkré cestě opět na silnici a horem útesy obejdu a za nimi se opět vracím dolů k moři.
     Letos je pláž opět poměrně úzká a některé kameny co bývají skryty pod pískem, vystupují na povrch. Jinak je tu liduprázdno a první rekreanty potkávám až před Agia Varvarou. To je maličké letovisko vzdálené asi 2km od vnitrozemní vesničky Perivoli. Na spoustě turistických map toto letovisko ani nenajdete, přesto tu nechybí pár taverniček obchodů a možností ubytování. Díky našim CK je naopak Agia Varvara poměrně známá a dá se o ní říci, že je českým letoviskem. Například taverna Maltas je mezi českou klientelou dobře známá a oblíbená. Možná i proto, že si zde z nabídky místních specialit mohou vybrat i ti, jimž dělá problém se domluvit jiným jazykem než svou rodnou řečí. Jídelní lístek v češtině je zde totiž samozřejmostí.
     Vydávám se tedy kolem této taverny po silnici dále do vnitrozemí a po necelé půlhodince se ocitám v Perivoli. Je to trochu větší obec ve vnitrozemí, jíž protíná hlavní silnice spojující Kerkyru a jih ostrova. Zajímavostí je zde kostel Agii Sarandi, který je zasvěcen 40ti svatým ze Sarande. To byli římští vojáci, kteří se přihlásili ke křesťanství, za což byli následně umučeni. Bohužel je zrovna uzavřen a nepodařilo se mi najít nikoho, kdo by mi umožnil si jej prohlédnout zevnitř. Jinou zajímavostí je jeden z mála semaforů na ostrově, který je postaven na velmi nepřehledné křižovatce. Z Perivoli je možné se dále vydat směrem k východnímu pobřeží až na pláž Kaliviotis, kam je to odsud cca 1,5km. Tam je malý přístav, odkud místní (a na jejich doporučení často i naši turisté) vyrážejí na lov malých mušliček.
     Já se však vracím zpět a po pláži s načervenalým pískem se vydávám k mysu Megahoro. Před mysem písčitá pláž přechází v malá skaliska a útesy a na nich je nános mořských řas. Moře dnes není moc divoké a tak se mi daří překonat tuto část, aniž bych si namočil botky. Na samotném mysu je malý kamenný vlnolam a opět zde pokračuje písčitá pláž. V písku je zde vždy několik člunů, některé jsou čerstvě opravené, z jiných naopak jsou vraky. Proto jsme toto místo kdysi pokřtili na pohřebiště lodí. Liduprázdnou pláží se vydávám až k dalším útesům, přes které je další cesta již nemožná. Vyhlásím tedy pauzu, skočím si do vyhřáté vody a trochu odpočívám. Trochu se zatahuje a někde v dálce několikrát zahřmí. Protože tu nikde není kam se schovat, vydávám se pomalu na cestu zpět. Zvedne se i silnější vítr, který rozfoukává mraky a trochu více zčeří hladinu. Přes nebezpečnější úsek kolem útesů na mysu Megahoro projdu s mírnou sprškou na oblečení, není to však nic, co by mi dělalo vrásky. Však je to jen slaná voda, která ve zdejším teple rychle uschne. Cestou se ještě stavím na vykoupání na pláži Marathias (ta je mezi Georgoisem a Varvarou) a v podvečer se vracím do svého hotelu.
     Tady se zdržím jen na rychlou sprchu a vydávám se na dobrou večeři do Malibu. Tentokráte trochu váhám s výběrem, dobrot zde mají spoustu a není tak lehké si vybrat. Nakonec si objednávám smažené kalamáry. Od Gábiny k nim ještě dostávám jako pozornost podniku taramosalát, což je jakási pomazánka z růžového kaviáru – mimochodem moc dobrá. Jako obvykle je toho taková porce, že se domů budu asi koulet. Chvíli posedím u pivka a popovídáme s Gábinou když má volné chvilky. Když je nemá, tak sleduji takový ten běžný podvečerní ruch v taverně. Fascinuje mě, jaký má Gábina přehled o svých hostech. Neustále jí oči bloudí po placu a tak si hned všímá, pokud chce někdo z hostů platit, či si přiobjednat pití nebo něco dobrého. Oproti svým řeckým kolegům toho zvládne minimálně čtyřikrát tolik. Ti si mnohdy ani nezapamatují, komu přesně nesou objednané jídlo. Tím je nechci nijak hanět či pomlouvat, ale mám pocit, že bez Gábiny by Malibu ztratilo svou jedinečnost a sklouzlo do běžného standartu obyčejné taverny. Samozřejmě pořád zde budou dobře vařit a bude tu ta příjemná řecká pohoda, ale chyběl by tu pak ten výjimečný přístup k hostům, který Malibu má a kterým bych se odvažoval tvrdit, se může pyšnit. Kolem desáté se tu zastaví i šéf jedné z našich cestovních kanceláří na večeři, který zde v Georgiosu pravděpodobně nasmlouvává ubytování a další služby pro budoucí klienty.
     Pomalu dopíjím a vracím se zpět do ubytování. Dnešní večer je poměrně chladno, díky větru který se rozfoukal odpoledne a tak se nedá sedět na balkóně jen v tričku a kraťasech. Aby mi nebyla zima, použiji i zahřívání zevnitř. Od Lenky jsem na dopití dostal ještě malou lahvinku Ouza, která za dnešní večer téměř padne. Po prvním napití jdu pořádně prozkoumat, etiketu, protože tohle Ouzo má zajímavou a zvláštní chuť. Připadá mi, že má malinko nádech do Sherry. Vůbec to není špatná kombinace. Zachutná mi dokonce natolik, že se rozhodnu si tohle Ouzo dovézt domů. Má to jen malý háček. V příštích dnech projdu spoustu obchůdků, na místech kam se vydám a nikde na něj nenarazím. Teprve následující víkend se mi podaří jej objevit v Kerkyře. Její návštěvu mám naplánovanou na zítřek, nikoli však obcházení obchodů a hledání Ouza, ale obyčejnou procházku městem po památkách a známých místech. 

Ostrov Korfu - Kerkyra