Den čtvrtý – neděle – Kerkyra

     Nedělní ráno je obloha jako vymetená. Slunko mne šimrá svými hřejivými paprsky jako by chtělo říci: „Tak už vylez, je krásný den a ty ještě strašíš v posteli.“ Moc se přemlouvat nenechám a seběhnu dolů na dvůr na snídani. Od té včerejší se moc neliší, jen marmeláda a salám jsou dnes jiné. Poměrně rychle ji do sebe naházím, vrátím se do pokoje pro batoh s věcmi a vydávám se nejprve do Argirades. To je jedna z největších obcí v této části ostrova. Vydávám se směrem k jihu a na křižovatce před tavernou Yanis to stáčím do vnitrozemí. Po chvilce míjím obchůdek Pipina, za nímž jsme s dcerkou bydleli při naší první dovolené v Georgiosu. Trochu zavzpomínám a podél hotelu Brouskos opouštím Agios Georgios.
     Cesta vede kolem olivového háje a zdejší olivovníky už rozhodně nejsou těmi malými a mladými stromky, které jsem míjel včera kousek dál na jihu. Naopak to jsou prastaré stromy, které se důstojně tyčí nad zemí a lehký větřík si pohrává s jejich listy. Je docela příjemný, protože teplota pomalu stoupá a cesta také. Za necelou půlhodinku už procházím okrajem Argirades. Je to kratší, než jsem myslel. Domečky tu jsou nalepeny jeden na druhém, mezi nimi jsou jen úzké uličky, místy sotva na projetí motorkou, auto by se sem nevešlo. Po chvilce se dostávám na miniaturní náměstíčko s kostelíkem. Tady posedává skupinka staříků a živě o něčem debatují. Kostelík je otevřený, tak nakouknu dovnitř. Maličký, vyzdobený několika ikonami, lustry a svícny. Mezi nimi vykukují moderní mikrofony. Je to tu podle mne trochu přeplácané, ale to už tak v malých řeckých kostelech je. Jako by chtěli místní dát najevo – nemusíme mít nejkrásnější domy, ale náš kostelík, ten musí být tím nejhonosněji vyzdobeným domem.
     Po prohlídce kostela pak pokračuji dál k hlavní silnici. Tudy vede hlavní tepna propojující jih ostrova s hlavním městem. Projdu ještě na jižní okraj městečka, pak se vrátím do centra a počkám si na autobus do hlavního města. Protože je neděle, jezdí jen třikrát za den. Ani si nemám s kým popovídat, všichni místní obyvatelé si užívají nespíš volného dne někde u moře, nebo připravují nedělní oběd. I autobus je dnes poloprázdný. Nechávám se dovézt jen na okraj Kerkyry, do Peramy. Tady mimo jiné zajímavosti můžete najít pověstnou jahodově růžovou vilu, ve které trávila první měsíce na Korfu rodina bratří Durrelů. Tu jim pomohl vybrat svérázný taxikář Spiros. Dnes vilu vlastní hoteliér Menealaos Kontos. Gerald se na Korfu stále rád vracel, stejně jako se za panem Kontosem jezdí podívat je Durrelova dcera. Ta zde byla naposledy před dvěma roky.
     To již však uplynulo 9 let od spisovatelovy smrti. Dnešní Perama se samozřejmě vůbec nepodobá té, jakou on ji poznal ve svém dětství. Přímo z okna růžového domu je vidět na lagunu se dvěma ostrovy. Ostrůvek Vlacherna s klášterem Panny Marie je s pevninou spojen betonovou hrází. Některou ze zde kotvících lodiček se pak můžete vypravit na vzdálenější Myší ostrůvek (Pontikonisi) o kterém místní usedlíci s oblibou tvrdí, že je zkamenělou lodí Fajáků. Na ostrůvku pak naleznete kostelík ze 13. století, zasvěcený Spasiteli. Okolí těchto dvou ostrovů patří mezi nejfotografovanější místa na Korfu. Já se vydávám po úzké hrázi na poloostrov Kanoni, jehož název je odvozen od kanónu, umístěného sem kolem roku 1800 za napoleonských válek. Po levé straně jen pár metrů od hráze začíná vzletová a přistávací dráha zdejšího letiště. Mám štěstí, neboť právě jedno letadlo startuje a o několik minut později další přistává. Je to zajímavý zážitek, stát jen pár desítek metrů pod letounem, jehož pilot tlačí páku kniplu dolů, aby vzápětí dosedl nedaleko vás. Na vyhlídce Kanoni se na chvíli zastavím na frapé a kochám se pohledem na jedno z nejfotografovanějších míst ostrova.
     Následně se vydávám k archeologickému nalezišti v Paleopolis. Po pravé straně zahlédnu základy starých římských lázní a po levé pozůstatky ranně křesťanské baziliky z pátého století. Zbytky mozaik z podlahy této baziliky jsou uloženy v pravé výstavní síni u vstupu do Staré pevnosti. O kousek dále míjím ženský klášter Agias Efthimias i nádherný park s malým zámečkem Mon Repos. Ten si zde nechal vystavět za své vlády lord vysoký komisař, sir Frederick Adam. Od roku 1864, po připojení Jónských ostrovů k Řecku, jej příležitostně využívala řecká královská rodina jako své druhé sídlo na Korfu. V roce 1921 se právě zde narodil budoucí choť anglické královny Alžběty II., princ Filip. Roku 1994 byl pak zámeček vyvlastněn díky vysokému daňovému zadlužení řecké královské rodiny, která žije od roku 1969 v exilu. A od roku 2001 je v zámečku umístěno Muzeum of Paleopolis, které shromažďuje historické prameny okolních antických pamětihodností spolu s historií tohoto zámku.
     Kousek od parku je potom asi jediná oficiální pláž v Kerkyře. Je poměrně maličká, jen pár desítek metrů dlouhá a s bídou 5 metrů široká. Neodolám a také se na chvilku zastavím osvěžit. Na nějaké velké plavčení to tu není, ale pořád je to lepší než nic. Příjemně osvěžený se pouštím podél pobřeží po hlavní třídě ke Spinádě, největšímu Kerkyrskému parku a zároveň náměstí. A protože patří k nejvýznamnějším částem města, popíši ji trochu podrobněji, tak jak jsem za svých návštěv Kerkyry posbíral informace a zajímavosti, které se k ní váží. Tuto přibližně elipsovitou plochu vytvořili v šestnáctém století Benátčané, když nechali strhnout všech asi 2500 domů, které zde stávaly, pro případ dalšího obléhání města Turky. Díky tomu vznikla poměrně rozsáhlá palebná plocha. Během Anglické okupace se prostor využíval jako vojenské cvičiště, dnes je zde pěkně upravený park s kriketovým hřištěm.
     Na jeho jižním okraji stojí socha Ioannise Kapodistrase, prvního řeckého prezidenta a rodáka z Korfu. Této části Spinády pak dominuje Maitlandova rotunda, neboli sloupořadí Maitlandu. Malý kruhový chrám v jónském stylu postavili Britové nad podzemní cisternou a stojí zde na počest lorda vysokého komisaře sira Thomase Maitlanda, který významně zlepšil zásobování města vodou. Uprostřed parku se nachází Památník připojení Jónských ostrovů k Řecku v roce 1864. Sedm reliéfů symbolizuje Eptanisu (sedmiostroví). Pegas a Vallefrontis zastupuje ostrov Lefkáda, Oddyseova hlava Ithaku, Syn boha obchodů Herma Kefalos znázorňuje Kefalonii, silný mladík Zakynthos, trojzubec Paxos a Afrodita na delfínu znázorňuje Kythyru. Kamenná loď Fajáků pak znázorňuje Korfu. Západní stranu Spinády ohraničuje řada čtyřposchoďových domů se vznosnými arkádami z období Francouzské nadvlády nad ostrovem pod názvem Liston. Domy navrhl Mathieu de Lesseps, otec stavitele Suezského kanálu. Název Liston je odvozen od slova listo, které značilo seznam urozených rodin majících výhradní právo se zde procházet. Dnes je Liston centrem nejvýznamnějších (a také nejdražších) kaváren a okolí je pěší zónou.
     Zhruba na opačné straně Spinády se nachází vchod do Staré pevnosti. To je původní byzantská citadela, za jejímiž zdmi, se až do 16. století rozkládala vlastní Kerkyra. Ještě před vstupem do samotné pevnosti, vlevo od mostu spojujícího citadelu s pevninou Korfu, můžete spatřit pomník z carrarského mramoru, znázorňující hraběte Johanna Matthiase von der Schulenburg. Tento benátský žoldák velel úspěšné obraně ostrova proti Turkům v roce 1716. Ti k ostrovu přitáhli s 40 000 armádou, proti nimž měl Schulenburg pouhých 3 000 obránců. Přesto obrovské přesile nepodlehli a na důkaz díků mu ostrované postavili v roce 1718 tento pomník.
     Dnešní pevný most přes uměle vytvořený příkop Contrafossa umožňující přístup do pevnosti nahradil původní dřevěný, který se kdysi na noc zdvihal. Pevnost samotná se rozkládá na původním poloostrově (dnes tedy ostrově), kterému dominují dva zhruba 60m vysoké skalnaté pahorky. Byzantští obyvatelé nejprve opevnili jeden z nich (nazývaný Castel a Mare nebo Castel Vecchio), později Benátčané opevnili i druhý a připojili zásobárny obilí, věznice a další stavby, vnitřní část propojili spojovacími tunely a vnější obehnali hradbami. V té době bylo do pevnosti také umístěno sídlo vlády ostrova. Později Britové doplnili vojenský špitál, kasárna a v roce 1840 kostel sv. Jiří v dórském stylu. Většina vnějších prostor i některé budovy staré pevnosti jsou volně přístupné po zaplacení poplatku ve výši 3,5€.
     V místnosti vpravo hned za vstupní branou si můžete prohlédnout několik ranně křesťanských mozaik zvířat z 5. století, pocházejících z baziliky v Paleopolis. Místní Byzantský spolek zde také vystavuje zbytky fresek ze 14. a 17. století pocházejících z kostela sv. Mikuláše v Kato Korakiana, fragmenty kamenných oltářních skříní, bibli psanou na pergamenu ze 13. století a zajímavou ikonu ze 17. stol. zobrazující svatého Iasona a Sossipatra a mezi nimi s korunou na hlavě stojí Agia Kerkyra. V protější místnosti pak najdete státní muzejní obchod, nabízející ke koupi autorizované kopie uměleckých předmětů vystavovaných v různých řeckých muzeích. Obchod nabízí i možnost zaslání větších předmětů po celém světě. Součástí komplexu Staré pevnosti je i oblíbená kavárna Old Fortress a pobřežní maják na západním vrcholku. Z něj je též velice pěkný pohled na celé město i na vzdálenou pevninu.
Starý palác na horním okraji Spinády nese název Palác sv. Jiří a sv. Michaela. Byl postaven v letech 1819-1823 z Maltského vápence Maltskými dělníky. Palác byl sídlem vlády britského lorda vysokého komisaře a zároveň hlavní rezidencí řádu svatého Jiřího a svatého Michaela. Členy řádu byli vysloužilí britští důstojníci, umístění na Jónských ostrovech a Maltě. V období 1864 až 1913 sloužil palác jako letní sídlo Řecké královské rodiny. V roce 1994 zde proběhl jeden ze summitů Evropské unie. V současné době sídlí v paláci Muzeum asijského umění a ve východním křídle Městská pinakotéka, představující díla malířů z 19. a 20. století zachycující motivy z ostrova Korfu. Celá budova je postavena podle návrhu architekta George Whitmora a průčelí stavby tvoří 32 dórských sloupů. Římsu nad ním pak zdobí reliéfy od kerkyrského sochaře Prosalenta sedmi Jónských ostrovů, obdobné jako na Památníku.
     Spináda, neboli Esplanade, má své osobité kouzlo. Proto se sem vždy moc rád vracím a hledám další zajímavosti. Ty, co jsem popsal, nejsou zdaleka všechny. Jsou to jen ty nejznámější a nejzajímavější. Obejdu téměř celý park a vydám se směrem do centra, k náměstí Platía Dimarhiou. Tady stojí stará radnice, jež byla kdysi klubovým domem benátské šlechty a později divadlem. Na náměstí ještě stojí římskokatolická katedrála San Giacomo z roku 1632. Jdu se sem podívat hlavně proto, jestli náhodou nemá kavárna rozprostírající své slunečníky v horní části náměstí zavřeno. Díky nim se totiž radnice nedá moc dobře fotit. Prostě překážejí. Bohužel žádná změna nenastala. Tak se alespoň pokusím chvíli hledat ten nejvhodnější záběr a poté se vydávám ke kostelu svatého Spiridona. Samozřejmě nejvýznamnější náboženskou památku ostrova nemůžu vynechat, i když nejsem věřící. Zas bych se chtěl pokusit doplnit pár novějších fotek, ty loňské nejsou moc povedené. Letos však štěstí nemám. Asi tím, že je neděle je kolem kostela i v jeho útrobách dost živo. A cedulka se zákazem focení je tentokrát otočena tím správným směrem. Tak alespoň na pár okamžiků nahlédnu a zamířím do čtvrti Cambilleo. Pak už jen procházím úzkými uličkami, prohlížím krámky a vstřebávám tu kouzelnou atmosféru Kerkyry. Sám jsem sice moc větších řeckých měst neviděl, ale to mi nebrání, abych věřil názoru, že Kerkyra je nejkrásnějším z řeckých měst. I to je jeden z důvodů, proč se sem tak rád vracím.
     Nějakou dobu se jen tak toulám uličkami a v podvečer zakotvím v jedné taverně poblíž starého přístavu na úpatí nové pevnosti. Je tu poněkud dráž, než v tavernách u pláží, nicméně hlad a vůně dobrot zvítězily. Už delší dobu jsem tu nevyzkoušel gyros a protože mi ho doporučí i sám pan majitel, dám se přemluvit. Samozřejmě k pití jeden orosený točený Mythos. Pochutnám si i na pivku i na gyrosu. Opravdu byl výborný. Jiný než dělají u nás doma. Lepší. Ten náš samozřejmě také není špatný. Po jídle ještě pár minut posedím a pomalu se vydám sehnat nějakou dopravu zpět do Georgiosu. Poslední dnešní autobus už je dávno pryč a taxík je na tu vzdálenost přeci jen poněkud dražší. Tak opětovně zkusím stop. Na to ale musím popojít trochu dál z centra. Nikam nepospíchám a za necelou hodinku a půl jsem na okraji Kerkyry.
     Mám kliku, protože hned asi páté auto mi zastavuje a nejen že mi zastavuje. Asi pětapadesátiletý chlapík sedící za volantem na mne hned spustí: „Jasu, Agios Georgios, ne?“ V duchu mi bleskne hlavou, sakra jak to že ví, kam chci? Samozřejmě hned odpovídám jak na pozdrav, tak i na otázku. Je mi povědomý, ale přiřadit ho někam nedokážu. Na nějaké složitější přemýšlení však nemám čas, protože se rozpovídá a já mám co dělat, abych ho stačil sledovat. Říká, že byl za rodinou a teď jede zpátky do letoviska zkontrolovat obchod. No jasně, už mi došlo odkud je mi povědomý. Majitel jednoho z obchodů, kam občas chodím na nákupy. A zjevně si mne pamatuje i z předchozích let. Domlouváme se docela dobře takovou tou základní angličtinou, proloženou sem tam nějakým tím řeckým slůvkem Jen ho zpočátku musím párkrát zarazit, protože má tendence chrlit ze sebe věty strašně rychle. Dokonce umí pár vět česky. Obzvlášť jednu ho naše děvčata naučily dobře. „Český holky jsou hezký.“ 🙂 Cesta uteče ani nevím jak a než se vzpamatuji, jsme v Georgiosu. S poděkováním se rozloučím a jdu si dát na balkón ještě drink na dobrou noc. A pak už usínám po dalším příjemně stráveném dni.