Den pátý – pondělí – z Kassiopi do Barbati

     Dnešní den se vykopu z postele opět po šesté a vyrazím na křižovatku na autobus. Nějak mi to po ránu nešlape, tak docházím až v 6:57. Na zastávce ani noha, říkám si sakra, asi tu byl dnes dřív a ujel mi. Co se dá dělat, dám cigárko a zkusím to v nejhorším případě stopem. V 7:02 dorážejí další tři opozdilci. Starší chlapík asi se synem a mladá dívčina. A netváří se, že by jim dělalo starost, že bus asi ufrnknul. V 7:07 se z kopečka skutálí autobus ze Spartery. Na ten jsem úplně zapomněl. Spartera je vesnička kousek stranou od Kavosu a doprava tam jezdí 2x denně. V pohodě nastoupíme a dojedeme až do Kerkyry. Mám cca hodinku čas, tak se vydám krátkou procházkou do starého přístavu a natočím pár video záběrů staré pevnosti a přístavu. Ta kamera je fajn věcička, ale nějak se s ní nedokážu sžít tak, jako s foťákem. Bez něj si připadám jako bezruký. Samozřejmě ho s sebou mám taky, jen na tu chvilku mizí v batohu.
     V 9 vyjíždím směr Kassiopi a chvilku po desáté jsem tam. Trošku se projdu po pobřeží, udělám pár fotek a vypravím se k jihu. Silnice tu stoupá a klesá pořád dokolečka, takže je to dnes docela náročné. Málem minu odbočku do Agios Stefanos, protože ze strany od Kassiopi se někde vytratilo značení. Naštěstí si cedule všimnu z opačné strany a tak uhýbám z hlavní zpět k pobřeží. Cestou míjím docela pěknou delší pláž ve vesničce Avlaki. Dostal jsem nedávno pohled z Kassiopi, kde byla mně neznámá pláž a za ní malé jezírko. Pořád mi vrtalo hlavou kde to je, že to neznám. Teď už vím, že to bylo právě tady. Před Stefanosem vidím odbočku na jednu zastrčenou pláž. Je to jen taková obvyklá kozí stezka a krpál jako kráva. Láká mne se jít vykoupat, protože slunko pěkně hřeje, ale ten kopec zpátky mne odrazuje. To bych nikam nedošel. Tak slezu jen kousek a udělám pár fotek. A opětovně se vyplahočím vzhůru na silnici. Cesta ke Stefanosu je obdobná. Tedy ne kozí stezka, normální asfaltka. Ovšem sešup dolů stojí za to. Skoulím se tedy jen k výhledu na přístav a vesničku, cvaknu pár záběrů, přesypu plnou kartu na databanku a svým šnečím tempem do kopce se zase sunu zpátky vzhůru.
     Odbočka na Kerkyru je kus zpět a po průchodu mezi pár domy se opět ocitám na hlavní. Po nějaké době se dostávám na místo, na kterém je mi povědomé pobřeží. Taková delší pláž se slunečníky, sem jsme párkrát vyjeli před lety s Míšou na člunu. Určitě. Jen si nemůžu uvědomit, jestli se to dalo z ní projít až do Koloury pěšky podél pobřeží. Mám ve vzpomínkách, že to šlo ale to víte, na vzpomínky takového „staříka“ jako jsem já se moc spoléhat nedá. Tak jdu raději ještě dál. Za zatáčkou v dálce na mne vykukuje přístav Koloura a směrem k moři cedule s nápisem veřejná cesta. Protože vím, že pode mnou je pěkná plážička, s radostí se vydávám po stezičce dolů. Nadšení za chvíli mírně kalí všeliké trnité rostlinstvo, co se mi krvelačně sápe po holých nohách a rukou. Stezička se zužuje a kus za sloupem elektrického vedeni nějak končí. Chvíli se tam ještě motám v tom porostu ostružiní a dalších bodavých rostlinek a nadávám jak špaček. Kurňa kterej blbec sem dal tu ceduli? To ho taky mohlo napadnout, že zvědavej Jiřík si bude myslet, že to vede na pláž (zvlášť když ji zná) a poleze tam. No nic, tak se s nepublikovatelným slovníkem zas vyškrábu zpátky. Nahoře si připadám jak jehelníček a při pohledu na své končetiny si říkám, že bych mohl dělat zdárně reklamu nějakému hororovému krváku. Vytahám tedy trny a setřu alespoň to nejhorší do papírového kapesníku. Naštěstí to jsou jen povrchovky, takže rudou cestičku za sebou dělat nebudu.
     U vyhlídky na Kolouru na chvíli zastavím, nožky už toho mají nějak dost. Jsou tři, tak si říkám, že počkám na autobus na zastávce nad Kalami a svezu se někam k Ipsosu a tam se ošplouchnu a půjdu ještě kousek po pobřeží. Než jsem si to rozmyslel a přesunul se, bus profrčel kolem mne. Tak co teď? Chvilku počkám jestli to byl opravdu on (byl) a pak vyrazím zase dál. Čekat na další se mi nechce a vykoupat se dole už bych nestihl. Pomalu dojdu někam na úroveň Agni. To už toho mam nějak dost. Je pořádné vedro a nikde kolem krám s vychlazeným pitím.
     U další zástavky autobusu pár metrů za mnou zastavuje menší zelený náklaďáček. Řidič jde zkontrolovat, jestli mu neupadl výfuk. V kabině s ním jedou ještě další dva a nahoře na korbě ještě dva. Mladší sedí obkročmo na jakési skříni, starší stojí jak papež ve svém vyhlídkovém voze a sleduje cestu. Výfuk neupadl, pokračuje se dál. Řidič opět nastoupí, rozjede se a když dojede až ke mně, zastaví a ptá se, kam že si to šinu. Říkám do Korfu, tedy po vzoru místních do hlavního města. On odvětí „No Korfu, Barbati, ok?“ Říkám si proč ne, sranda musí být. „Its ok“. Mávne rukou ať si nalezu. Přehoupnu se přes korbu a už se zprudka rozjíždíme. A tak cestuji na korbě s šesti velkými cibulemi, které se celou cestu kutálejí sem a tam, jednou prázdnou flaškou od 7upu, dvěma pytli cementu, trochou písku na podlaze a dvěma korfuskými stavbaři. S mladším chvilku povídáme, odkud jsem, odkud jedu a kam, prostě klasika. Pak se na chvíli odmlčí, čelo se mu zkrabatí soustředěním a najednou česky vyrazí „jak se máš?“ Všichni tři se rozesmějeme. Sedím nejprve na bobku a přidržuji se postranice, ale v těch zatáčkách to tak hází, že si raději pak sednu normálně, kalhoty nekalhoty. v nejhorším je pak přeperu. V Barbati mi zastaví nedaleko obchůdku a sami zamíří vzhůru do kopce.
     Dojdu si pro půllitrovku coly a posadím se na schodech jedné taverny, která láká Čechy na posezení a večeři pro dva (hlavní jídlo, řecký salát a 1/2 l vína v ceně mezi 14-17€). To je dost slušné. Na mne padla totální lenost. Taková, že ani nevytáhnu foťák, abych ofotil tu tabuli. Ale co, však mám v úmyslu se sem ještě vrátit. Počkám už jen na bus a spokojeně zamířím do Kerkyry. Nevím, jak mne napadlo, že bych celou tu trasu z Kassiopi do Ipsosu se všemi odbočkami zvládl za jednu cestu. Tedy ono by se to dalo, je to jen 20km, ale nesměl bych si zacházet ke všem okolním místům. Před nádražím nějaký jouda udělal kalamitu, takže než jsme se dostali dovnitř, ujel mi spoj na Kavos. Nezbývalo než si zopakovat cestu stejně jako v pátek – do Messonghi pak kus pěšky a zbytek zkusit stop, nebo počkat na poslední bus do Kavosu. Na ten se mi už cekat nechce, takže stop.
     Tentokrát to bylo horší, nikomu se nechtělo mne svézt a protože už se stmívá, pomalu se smiřuji s tím, že pošlapu až do Georgiosu. Už se ani neotáčím (hlavně kvůli tomu, že pak chvíli po projetí auta vidím úplný prd), jen když někdo jede kolem, zvedám levou ruku s palcem vzhůru. Asi ve dvou třetinách se přeci jen na mne usmálo štěstí. Zastavila mi černá Toyota, takový ten malý náklaďáček, co má vpředu kabinu pro dva a vzadu korbu na náklad. V kabince seděl řidič tak v mém věku, vedle něj slečna. Stáhla okénko a kam že chci. Tak říkám Agios Georgios. Oba jen ukázali palcem na korbu a už se pomalu rozjížděli. Překulil jsem se tam, ani nevím jak a během chvilky už jsme svištěli snad 90. Obvykle mi rychlá jízda nevadí, ale když jedete na korbě takového autíčka, na sobě máte propocené triko a vítr vane tak, že nečechrá vlasy, spíš máte pocit, že vám chce urvat hlavu, tak začínáte přemýšlet o závěti. Ten kus cesty jsme zvládli v pár minutkách. Zatímco já se křečovitě držel postranice, řidič něco důrazně vysvětloval své společnici. A to tak vehementně, že málem minul odbočku kde vystupuji. Všiml si jí na poslední chvíli a hamtnul na to způsobem, jakým kuřák zašlapává vajgl do země. Málem jsem se jim proboural do kabinky a mám takový pocit, že se mi povedlo rozsednout kanystr, co tam se mnou cestoval. Alespoň se tedy ozvalo takové dost ostré křupnutí. Nicméně já to přežil ve zdraví a moje „evcharisto“ se už ozvalo do stoupajících otáček motoru. Asi měli stejný hlad jako já. 😉
     Od křižovatky jsem už došel v pohodě, cestou ještě dokoupil dvou litrovku coly (pěkně podražili, půllitr vychází na 60 centů, celá na 2,40€, což je o 20centů víc než cesta do Kerkyry) a před devátou už byl doma. Tady jsem se jen převlékl a zamířil do Malibu na večeři. Už cestou mne několikrát přes nos praštila nádherná vůně pečeného jehněčího. A já měl hlad jako vlčák po týdenním půstu. Na doporučení Gábiny si dávám Stifado s rýží, což je jehněčí na cibulkách a na víně. A byla to bašta, moc jsem si pochutnal. I přes ten můj velehlad jsem to stejně nedokázal spořádat všechno. Prostě to nešlo ten kopec do sebe nacpat. Dopil jsem pivko a padla na mne taková únava, že mi dalo hodně práce zvednout sklenku s brandy od pana šéfa. Chtěl jsem si sice ještě popovídat s Gábinou, ale nešlo to. Nebyla síla. Sedět ještě 5 minut a spadl bych pod stůl a usnul. Jen tak tak jsem došel domů, napsal ještě jednu smsku a pak už do rána nevím o světě. Byl to náročný den, ale stál za to.