Elektronický průvodce Ostrovem Korfu – Stručná historie Korfu


 

Nejstarší archeologické nálezy

Z oblasti jeskyně Grava Gardikiu v jihozápadní části ostrova pocházejí nejstarší nálezy z doby kamenné (70000 – 40000 před Kristem). Z mladší doby kamenné (6000 – 3000 před Kristem) pocházejí nálezy na severním pobřeží ostrova v Sidari.

3000 před Kristem

Ilyrové přicházejí z pevniny (dnešní Albánie).
Z tohoto období doby měděné pocházejí nálezy ze severozápadního pobřeží, převážně v oblasti Afionas, Ermones a Kefali. Nálezy z té doby mají podobnou kulturu jako oblasti jižní Itálie a pevninského Řecka.

Od roku 2200 před Kristem

V průběhu stěhování národů přicházejí řecké kmeny Achájci a Jónové i na ostrov Korfu.

2100-1400 před Kristem

Na Krétě se rozvíjí minojská kultura, jako první civilizace na evropské půdě. Po úpadku minojské říše v roce 1450 př. Kr. dobývají Achájci Krétu okolo roku 1400 př. Kr. Opouštějí také svá sídliště na ostrově Korfu. Ostatně také hrdina Homérova eposu Odysseus se prý vydal na cestu do Tróje z Ithaky.

734 před Kristem

Korint, mocné obchodní město, pod vedením tyrana Periandruse vyhání Liburnské piráty a zakládá na ostrově Korfu osadu Korkyra, která se brzy stává významným soupeřem zakládajícího města. Tato osada se nacházela jižně od dnešního města Korfu, na místě známém Paleopolis (Staré Město). Z tohoto období je znám kulatý náhrobní kámen Menekratise v Garitse a chrám bohyně Héry a Artemidy.
Město Sparta na Peloponnésu dosáhlo mocenského postavení, zatím co Attika je pod vlivem Athén. Obě tato města, toužící po moci, se pak stále přou o uchvácení moci v Řecku. Při tom Peloponnésský spolek podporuje Spartu a Athény ovládají pevnou rukou Attický námořní svaz.

kolem roku 700 před Kristem

Korkyra prosperující převážně díky obchodu s jižní Itálií zakládá své vlastní kolonie na blízké pevnině, a vyrůstá v silnou námořní mocnost. V tomto období také začíná razit vlastní mince.

665 před Kristem

Potomci zakladatelů Korkyry vítězí v první historicky doložené námořní bitvě řeckých dějin nad Korintem a ostrov získává nezávislost.

480 před Kristem

Peršané ohrožují malé řecké státy a dobývají Athény. Athéňané se potom shromažďují spolu se svými spojenci u ostrova Salamis, aby znovu získali pokořené město. Také Korfu a Lefkada posílají své lodě do bitvy u Salamis. V té době ostrov disponuje šedesáti trojstěžňovými koráby (trierami) a je druhou největší silou Řeků po Aténách. 50 válečných lodí z Korfu však doplulo pozdě a nepodílelo se tak na vítězství Řeků.

kolem roku 430 před Kristem

V tomto období již ostrov disponuje silou 120ti lodí. Korkyra uzavírá spojenectví s Athénami proti Korintu a Spartě a to znamená počátek peloponéské války. Mezi Spartou a Athénami panovalo vždy velké napětí. V roce 435 př. Kr. se ostrov Korfu dostal do sporu se svým mateřským městem Korintem o osadu Epidamnos. Athény stály v tomto konfliktu na straně Korfu, což Sparta jako spojenec Korintu nemohla strpět. A tak se stal ostrov Korfu záminkou války, která skončila až v roce 404 př. Kr. porážkou Athén a rozpuštěním Atického námořního spolku.

427 před Kristem

Na ostrově dochází k občanské válce mezi přívrženci oligarchie a demokracie. Válka končí cca 2 roky později vítězstvím demokratických sil.

410 před Kristem

Vypukla druhá krvavá revoluce oligarchických sil, která byla nakonec ukončena dohodou obou stran. Zároveň je dohodnuta neutrální politika vůči řecké problematice. Jejich příkladu nakonec následují ostatní spojenecká města a Athénská aliance se rozpadá.

340 před Kristem

Makedoňané pod vedením krále Filipa II. vpadli do oblastí, které spadaly pod vliv Athén. Aby se chránily před dobytím Makedoňany, spojily se městské státy Korinth, Korfu a Lefkada s Athénami pod vedením Demosthena.

338 před Kristem

Makedoncům se přesto podařilo dobýt řecké městské státy. V roce 338 jim připadá i ostrov Korfu. Makedonská říše se stala významným a silným státem.

336 před Kristem

Filip II. byl zavražděn. Na trůn nastupuje jeho syn Alexandr Veliký. Rozšířil tak Řecko jako velkou světovou říši.

323 před Kristem

Alexandr Veliký umírá v mladém věku. Jeho mocnou říši jeho následovníci, Diadochové, rozdělili na malé jednotlivé státy.

229 před Kristem

Řecku vyrůstá na východě mocný nepřítel, Říše Římská. Pro římské legie představovaly rozdrobené státy snadnou kořist a roku 229 př.n.l. se Korfu dobrovolně odevzdává římskému loďstvu. To přebírá vládu nad ostrovem (což uspíšilo dobytí Jadranu Římany), ponechává však Korfu samosprávu a uznává jeho starověké výsady. Od této doby jsou Jónské ostrovy pod vládou Říma. Toto období však zajistilo obyvatelům ostrova dlouhé mírové období, ve kterém se z Korfu stává významná námořní základna Římanů pro výboje na pevninu. V tomto období Korfu navštěvuje několik významných osobností jako jsou Caesar, Cato, Cicero, Nero, Octavian, Tiberius a Marcus Antonius s Kleopatrou.

rok 43 po Kristu

Korfu konvertuje na křesťanské náboženství podle svatého Jasona a Sosipatrose.

kolem roku 200 po Kristu

Sv. Iason a sv. Sosipatros, žáci apoštola Pavla, zvěstují na ostrově křesťanství. Později byly nalezeny zbytky kostela ze 6. století, které se nacházejí naproti vstupu do Mon Repos a patří mezi několik málo pozůstatků pozdně římského období na ostrově.

395 po Kristu

Po rozpadu Říše Římské a jejím rozdělení na říši západořímskou a východořímskou, zde nazývanou byzantskou říší, jsou Jónské ostrovy na dlouhou dobu předmětem řady sporů. Ostrovy spadaly do oblasti říše Byzantské, jejíž hlavní město bylo Konstantinopolis (dnes Istanbul), ale byly blíže Itálii a proto Itálie ostrovy několikrát dobývá.

445 po Kristu

Ostrov plení divoké kmeny Vandalů.

541 po Kristu

Ostrov plení hordy Ostrogótů pod vedením Totily a barbarsky ničí starověké hlavní město Korfu a mnoho dalších památek.

7. století po Kristu

Založeno Byzantské město Corfou na místě budoucí staré pevnosti.

733 po Kristu

Korfu se stává sídlem biskupa.

933 po Kristu

Ostrov se pokoušejí neúspěšně dobít Slované. Po jejich neúspěchu se přesouvají osadníci o 2 km severněji a vzniká základ opevnění na východním skalnatém srázu, chránící přístup k městu z moře – Stará pevnost. V té době též opouštějí domorodci své osady na pobřeží a stahují se do vnitrozemí, do lépe chráněných sídlišť.

1054

V tomto roce dochází k oddělení církve východořímské (pravoslavné) od římskokatolické. Korfu zůstává věrné pravoslavnému náboženství.

1080

Normanský král Roger I. počíná s dobýváním ostrova Korfu, které Normané dočasně v 11. a 12. století ovládají. Také Janovská republika pomýšlí na výhodně položený ostrov, její panování však mělo jen krátké trvání. Benátská republika si byla vědoma předností strategické polohy ostrova a proto o jejich ovládnutí usilovala.

1204

Konstantinopolis byla dobyta křižáky, kteří byli vedeni Benátčany. Benátská republika začala rozšiřovat svůj vliv na obchod ve východním Středomoří. Korfu se stalo jedním z nejdůležitějších obchodních míst. Ale také z vojenských důvodů je ostrov pro benátského dóže důležitým místem, neboť odtud mohl včas pozorovat tažení nepřátel z východu a zadržet je. Na Korfu se usidlují první benátští a janovští šlechtici.

1207

Benátčané se poprvé pokoušejí anektovat Korfu.

1209

Ostrovy Kefalonia, Ithaki a Zakinthos vytvářejí hrabství Kefalonia, které je ovládáno střídajícími se šlechtickými rody z Itálie. Poté se pokoušejí Osmanci dobýt ostrovy.

1214

Vlády se ujímá Michael Angelos I., zakladatel epirské řecké despocie. Panství Epiru je jedním ze tří řeckých nezávislých států jež nahradily Byzantské císařství po jeho rozpadu. Michael I. legalizuje privilegia, která měl ostrov již dříve, snížil daně a zajistil zvýšenou pozornost církve. Vysoko nad Paleokastritsou je vystavěna pevnost Angelokastro a na západním pobřeží pevnost Gardiki, které měly sloužit jako bezpečnostní opatření proti nájezdům Genuatských pirátů.

1259

Michael II. daruje Korfu jako věno své dcery štaufskému sicilskému králi Manfredovi.

1267

Karel z Anjou, nový král Neapole a Sicílie se stává suverénním vládcem Korfu. Jeho rod – Anjouovci – zde pak vládnou více než sto let. Během této doby je na ostrově téměř potlačena východní ortodoxní církev a nahrazena oficiálním římskokatolickým náboženstvím.

1386

Končí nadvláda anjouovců a shromáždění 24 baronů, nezkušených v řízení země, vyzývá Benátky k vyslání vojenských sil na ochranu před loupeživými piráty a nájezdníky. 20.května 1386 začíná 400 let trvající okupace ostrova. V těchto letech se Korfu stává oficiální součástí benátského námořního impéria – Stato da Mar. Díky tomu Korfu opět prosperuje jako klíčový přístav pro galéry pravidelných dálkových obchodních tras. Pro posílení obranyschopnosti životně důležitého přístavu je obehnána stará byzantská pevnost ve městě Korfu nedobytným bastionovým opevněním a Benátčané pevně ovládají Korfu. Postupně benátský dóže získává do svého vlivu všechny Jónské ostrovy, jen Lefkáda připadá Turkům. V průběhu vlády drží Benátky Korfu pevně ve svých rukou především jako důležitou námořní základnu pro její obchodní sklady, celnici i zásobovací centrum. Na ostrově vládne guvernér spolu s vysokými úředníky civilní a vojenské správy vyslanými z Benátek. Zlatá kniha (seznam místní šlechty) podobně jako benátská Libro ďOro, obsahovala na konci benátské vlády 277 rodin. Prostí ostrované však byli zatíženi vysokými daněmi a bylo jim upřeno veřejné vzdělávání. Taktéž řecká pravoslavná církev, jejíž víra však přesto mezi houževnatě zbožnými ostrovany přežívala, nebyla obnovena. Úředním jazykem byla italština, která nahradila řečtinu i přesto, že jí venkované nerozuměli a neměli možnost se ji naučit. Mnozí pracovali jako služebnictvo v benátských venkovských sídlech, která poznamenávají vzhled venkovského osídlení. Přesto se v dobrém promítá benátsky vliv dodnes do ekonomiky ostrova. Výnos, kterým se stanovila peněžní prémie za každých 100 vysazených stromů olivovníku nejen určil velmi významně budoucí vzhled ostrova, ale navíc dodnes představuje podstatný finanční přínos ať již z oliv, olivového oleje, nebo suvenýrů vyřezávaných ze dřeva těchto stromů. I proto jsou dodnes tyto stromy na Korfu posvátné a je nepřípustné je jakýmkoli způsobem poškozovat.

1431

První neúspěšný pokus Turků o dobytí ostrova.

1453

Turci dobývají Konstantinopolis a připojují řeckou pevninu k Osmanské říši.

1537

Osmanská flotila obkličuje ostrov a pod velením berberského piráta Chajaiddina Barbarossy vyloďuje jednotky s děly u Gouvie, severně od hlavního města. Úmysl dobýt citadelu ztroskotal, ale zbytek ostrova byl vypleněn a pomstychtiví Turci odvlékají do otroctví na 15 000 zajatců – téměř polovinu obyvatelstva. Po tomto velkém obléhání vyhloubili Benátčané kanál oddělující Starou pevnost od zbytku města. Je také vybudována „Nová pevnost“ – pro kontrolu severozápadního přístupu k městu.

1571

Západní země se cítí rozpínavostí Turků ohroženy v politické i kulturní sféře. Snaží se udělat vše, aby muslimy udržely co nejdále od Evropy. Turci se potřetí pokoušejí o obléhání, po pěti dnech jsou zemětřesením zahnáni na útěk. Křesťanská flotila vyplouvá také z Korfu a ostrov vysílá svých 1500 námořníků na benátské galéry, aby v bitvě u Lepanta (dnes Nafpaktos) v Patraském zálivu tureckým vojskům uštědřila těžkou porážku. Poslední velké střetnutí veslic tak bylo zároveň prvním námořním triumfem ostrovanů po mnoha stoletích.

1573

Čtvrtý neúspěšný pokus Turků o dobytí ostrova.

1640 – 1652

Vesničané třikrát (1640, 1642, 1652) vyplenili dvory vlastníků půdy, vtrhli do města a obsadili nejen palác správce (vailos) ale i věznice ve Staré pevnosti odkud osvobodili vězně. Benátčané vysílají na Korfu své jednotky, které rozhánějí vzbouřence.

1669

Turci dobývají Krétu a následkem toho na Korfu přibývá řada uprchlíků z dobytého ostrova.

1716

Jeden z největších úspěchů ve vojenských dějinách ostrova, přesto však draze vykoupený. Poté co Benátčané ztratili jak Athény, tak Peloponés, provedl osmanský sultán úspěšný protiútok, pří kterém dobyl zpět některé Jónské ostrovy a vyslal třicetitisícovou armádu, aby Korfu okupovala a dostala pod Tureckou nadvládu. Benátčané najímají na obranu ostrova žoldnéřské jednotky pod vedením německého velitele Johanna Matthiase von der Schulenburga. Ten se dokázal obrovské převaze Turků ubránit po šest krvavých týdnů. Ti zatím zpustošili zbytek ostrova a ve chvíli, kdy už jim téměř nic nestálo v cestě dobytí hlavního města, náhle odtroubili ústup a dalšímu boji se vyhnuli. Zřejmě je vystrašila zuřivá bouře s krupobitím a – podle zbožných ostrovanů – zjevení patrona ostrova sv. Spyridona, nesoucího hořící pochodeň. Turci se poté už nevrátili a Korfu tak je jedinou částí Řecka, kterou si Osmanský národ nikdy nepodmanil.

1797

Napoleon při svém polním tažení do Itálie dobývá Benátskou republiku. Jónské ostrovy tak připadají Francii, která zde neprodleně zavádí vzdělávací systém. Z nevyjasněných důvodů byl Napoleon ostrovem přímo posedlý. „Největší neštěstí, které mě postihlo, je ztráta Korfu“, napsal svému ministru zahraničí Talleyrandovi. V okamžiku kdy se zmocnil Benátek, vyslal okupační jednotky na Korfu a ostatní Jónské ostrovy. Francouzští uchvatitelé nahradili benátskou autokratickou vládu demokracií, ustanovili veřejné školství, zavedli řečtinu jako úřední jazyk a spálili Zlatou knihu města Korfu. Domorodce si však znepřátelili opětovným potlačováním ortodoxní církve.

1799

Turecký sultán se spojuje s ruským carem, jejich loďstvo čtyři měsíce obléhá ostrov. Teprve po dobytí před opevnění na ostrůvku Vidos požádali Francouzi o mír a Jónské ostrovy se stávají svobodnými. Dohodou z Konstantinopole, která byla podepsána r.1800 mezi Tureckem, Ruskem a Velkou Británií, se pod ochranou Ruska vytváří nový stát, Eptanisa Politeia (česky stát sedmi ostrovů) – prvý svobodný stát řeckých novověkých dějin. Řecké ortodoxní náboženství je obnoveno jako oficiální, zároveň je schválena ústava.

1807

Po vyhlášeni Rusko-Turecké války stojí Eptanisu Politeia po boku Ruska. Smlouva mezi Ruskem a Napoleonem uzavřená v Tilsitu přiřkla ostrovy opět bonapartistické Francii. Napoleon, který „klíče k Jadranu“ nikdy nenavštívil, rozpouští Eptanisu Politeias, mění ji na francouzskou kolonii a přesouvá sem na 50 000 mužů s pětisty moderními kanóny. Díky tomu se z Korfu stává jeden z nejsilněji opevněných bodů ve východním Středomoří. Druhá Francouzská okupace přináší vytvoření urbanistického plánu Korfu, jsou přivezeny tiskařské lisy (první na řecké půdě), postaven miniaturní Rue de Rivoli (Liston) a začíná se s pěstováním rajčat (dnes hlavní součást gastronomie Korfu) a brambor. O rok později je založena Jónská akademie a započíná rozvoj školství. O bezúspěšnou blokádu ostrova se pokoušejí Britové, jimž se zdařilo dobýt čtyři ostatní Jónské ostrovy, na Korfu si však vylámali zuby.

1815

Poté, co je Napoleon definitivně poražen, je Evropa rozdělena na Vídeňském kongresu znovu do nových sfér vlivu. Všech sedm Jónských ostrovů je spojeno do jednoho nezávislého státu pod britskou ochranou (Spojené státy Jónských ostrovů) s hlavním městem Korfu a jsou přiděleny Velké Británii jako jejich protektorát, který Anglie vykonává prostřednictvím Thomase Maitlanda, lorda-vysokého komisaře pro Jónské ostrovy. Tím začíná téměř padesátiletá okupace Brity. Za Maitlandovy vlády je vybudován systém silnic, za jeho nástupce je vybudována silnice do Paleokastritsy a zajištěno trvalé zásobování města Kerkyra vodou včetně vystavění vodárny. Vzniká též slušný soudní systém, vzorové vězení, nové nemocnice a je zajištěna svoboda vyznání.

1817

Lordem Maitlandem je vyhlášena ústava. Za cukrem parlamentní vlády senátu a sněmovny Korfu se však skrývá bič všech skutečných pravomocí, které si úřad vysokého komisaře podržel.

1821

Na pevnině začíná boj o svobodu Řecka, lord Maitland zabránil poskytnutí pomoci od ostrovanů svým řeckým krajanům. To vyvolává mezi místním obyvatelstvem všeobecné rozhořčení.

1823 – 1824

Lord Byron, známý anglický básník v období romantismu a velký přítel řeckého národa se angažuje v boji Řeků za národní svobodu. V tomto období je založena nová Jónská akademie pro podporu umění a věd. Zakládá ji Lord Guilford, lehce výstřední helenofil, který vycházel oblečený do řeckého antického oděvu. Odkázal jí svou knihovnu s pětadvaceti tisíci svazky a má největší podíl na tom, že se Korfu v té době stává nejvýznamnějším intelektuálním a literárním centrem Řecka.

1830

Řecko na pevnině se stává nezávislé. Evropské mocnosti dosazují roku 1832 bavorského prince Ottu Wittelsbacha I. na řecký trůn. Britové reagují zavedením omezených ústavních reforem, rozšířením svobody tisku a liberalizací volebních procedur. Avšak pravomoci vysokého komisaře zůstávají nedotčeny.

1864

Dánsky princ Vilém se stává v roce 1863 v Athénách řeckým králem Jiřím I. a jako gesto dobré vůle Velká Británie vrací Řecku Jónské ostrovy dne 21. května 1864. Tento den je dodnes slaven na ostrovech jako národní svátek. Dohoda připravená velmocemi udělila ostrovům statut „věčné neutrality“. Britové při odchodu z ostrova vyhazují do povětří opevnění vystavěné kolem města jako součást zrušení všech pevností. Parlament ostrova zasílá královně Viktorii proklamaci vděčnosti za bezpříkladný postup, jakým se velmoc dobrovolně vzdala své zámořské državy. Kriket, mnoho velkolepých budov a monumentálních památníků, zázvorové pivo a vánoční chutney – to je dědictví po Britech, které ostrovu zůstalo dodnes.

1916

Během první světové války je porušen status neutrality a Korfu se stává vojenskou základnou pro Spojence. V tomto roce se stává útočištěm srbské exilové vlády a vojáků její armády, poté co byli vytlačeni z pevniny. Mnoho jich zde na nemoci a následky války zemřelo a nyní odpočívají na srbském hřbitově na ostrově Vidos.

1917

Na ostrově Korfu je na závěr porady jihoslovanských politiků podepsána deklarace (tzv. Kerkyrské prohlášení), která položila základy pro vznik Jugoslávie.

1921 – 1924

Válka mezi Řeckem a Tureckem. Řecko je poraženo, ztrácí svá území v Malé Asii a asi 3 000 000 obyvatel řecké národnosti je z Malé Asie vyhnáno. Mnozí z nich nalezli nový domov též na Korfu. V roce 1923 vydal Mussolini námořnictvu rozkaz k ostřelování ostrova jako odvetu za údajné zavraždění jednoho ze svých generálů na Řecko-Albánské hranici. Italové krátce ostrov okupují, jsou však diplomatickým nátlakem (především ze strany Velké Británie) donuceny k odchodu.

1936 – 1941

V Řecku vládne řecký generál Metaxas.

1940 – 1944

Ani Jónské ostrovy nezůstaly ušetřeny hrůz druhé světové války. Nejdříve je obsazují Italové. Mussoliniho režim dává do oběhu novou měnu a přejmenovává ulice. V roce 1943 však Italové kapitulovali. Když Němci střídají svého poraženého spojence, italské jednotky kladou odpor jak na Korfu, tak na blízkém ostrově Paxi. V následném bombardování a bojích byla zničena skoro čtvrtina města Kerkyry, včetně budovy akademie, knihovny, jónského parlamentu, mnohých kostelů a městského divadla. Po roční okupaci byly německé síly v říjnu 1944 z Korfu evakuovány. Vzápětí přicházejí Angličané a na ostrově zavládl mír.

1947 – 1949

Občanská válka mezi královskou armádou a komunistickými partyzány na pevnině (za kterou Řekové zaplatili větším množstvím mrtvých, než kolik jich zemřelo za druhé světové války), Korfu však se tyto boje nedotkly, nicméně dochází ke sporům s Albánií o mořskou úžinu u Korfu.

1953

Velké zemětřesení poškodilo většinu Jónských ostrovů.
Řecko vsupuje do NATO

1961

Stavbou Klubu Mediterranee v Ipsosu začíná na ostrově éra novodobého turismu.

1967 – 1974

Vláda premiéra Papadopoulose. V červenci plukovníci tajně zosnují puč proti Kyperskému prezidentovi. Po vypuknutí kyperské krize musel Papadopoulos odstoupit. Země byla očištěna od opozičních sil a nastolena brutální vojenská diktatura. Na Kypru se vyloďují turecké oddíly a obsazují třetinu ostrova. Řecko a Turecko stojí na pokraji války, nakonec však plukovníci uznávají bezvýchodnost situace a v srpnu odstupují. Ještě v témže roce se konaly svobodné volby, v nichž se řečtí občané vyslovili proti monarchii. Prvním předsedou vlády nové republiky se stal Konstantin Karamanlis a situace v Řecku se postupně stabilizuje.

1981

Řecko se stává členem Evropského společenství.

1990

Po pádu železné opony se i naši turisté mohou volně radovat z krás Korfu a z tradiční řecké pohostinnosti. Mnoho Řeků si mezi našimi turisty našlo nové přátele i životní druhy.

1994

Řecku bylo svěřeno předsednictví Evropského společenství, které končilo schůzkou vrcholných představitelů na ostrově Korfu v nově renovovaných budovách.

1995

V březnu 1995 byl zvolen Kostis Stefanopoulos prezidentem republiky po Konstantinu Karamanlisovi. Úspěch summitu EU na Korfu podnítil ostrovany k výstavbě nového konferenčního centra pro 1 000 delegátů.

1996

V červnu 1996 zemřel bývalý premiér Papandreu, oblíbený socialistický politik.

2000

V Řecku se konají nové volby a premiérem zůstává Kostas Simitis zastávající úřad od roku 1996.

2002

Řeckou drachmu nahrazuje nová měna – Euro.

2004

V Aténách se konají XXVIII. novodobé olympijské hry. Do místa svého zrození se vrátily po 108 letech. Olympijský oheň prošel před zahájením celý svět a 5.8. ve večerních hodinách zavítal i do slavnostně vyzdobené Kerkyry.

2009

Vychází první kniha Pavly Smetanové, Češky žijící na Korfu. Pod názvem „Příběhy z Olivového ostrova“ píše velice čtivě postřehy ze života na Korfu. V následujících letech k ní přidává další čtyři knihy – Pod cypřišem se sklenkou ouza, Korfu bez průvodce, Sonjin deník (ta jediná není o Korfu, přesto stojí za přečtení) a Řecká ruleta. První tři se dočkaly již několika dotisků a pokud se chcete o o životě na ostrově dozvědět více, než jen z těch pár dnů při návštěvě o dovolené, vřele doporučuji. Zájemci je najdou v nakladatelství NLN. Letos (2018) je v plánu vydání aktualizované knihy Korfu bez průvodce, jehož součástí bude i několik mých fotografií. 

Ostrov Korfu - Kerkyra