Den šestý – úterý – bouře

      Dneska si vybírám odpočinkový den. Ono mi stejně nic jiného nezbývá. Od rána je zataženo, žádné slunné Řecko. Vstávám tedy až v 9 a po čtvrt na deset jdu na snídani. Změna je akorát v salámu, tentokrát 3 kolečka něčeho jako poličanu, mimochodem moc dobrý. Je docela pěkný vítr, není studený, ale fučí pořádně.
     Po snídani se zase spokojeně natáhnu do pelíšku a pustím se do psaní včerejšího cestopisu. Zabere mi to vlastně celé dopoledne, protože na PDA se píše dost pomalu bez klávesnice. Kolem desáté se rozprší. A to tak, jako by tam nahoře někdo vyléval kýble vody jeden za druhým. Vítr mi to žene na balkónové dveře a nějak záhadně to přes ně dokonce mírně prokape až do pokojíku. Moře burácí tak, že je to slyšet pěkně hlasitě až sem.
     Mezitím se staví paní domácí trošku poklidit a donést mi čisté ručníky. Když vidí, že jsem doma, jen s úsměvem ještě vynese odpadky a jde zas o pokoj dál. Asi deset minut před jednou přestává pršet, tak beru fofrem foťák a ženu se nad pláž ke kapličce nafotit vlnobití. Je opravdu parádní, dneska bych tam nevlezl. Vlny se dělají už několik set metru od pobřeží. Udělám pár záběrů a zkouším ještě chvíli točit na video. To se ale moc nedaří, protože vítr žene od moře lehkou spršku, co hned orosí objektiv. Tak vždy po pár vteřinách spíš čistím, než točím. Pak se zas vracím zpět do hotelu a ještě udělám několik fotek samotného hotelu. A už mne zas déšť zahání do pokoje.
     Po poledni se živly trochu zklidní. Mám možnost zajet se podívat do Kerkyry, neboť VTT věnuje svým klientům na dnešek půldenní výlet do hlavního města. Původně jsem tam plánoval doplnit ještě nedělní výlet, resp. poohlédnout se po stadiónu fotbalového klubu AO Kerkyra. Ten totiž v loňské sezóně docela zazářil a díky dobrým výkonům se vrátil mezi Řeckou elitu do první ligy. Ani letos se fotbalistům Kerkyry nedaří špatně. Na úvod 2x výhra a dvakrát remíza je pěkný začátek na nováčka. Chvíli před odjezdem autobusu okouknu situaci a výlet vypouštím. Dnes se mi moknout nechce. Je mi jasné, že ještě něco spadne a asi ne jen jednou. Budoucnost mi dává za pravdu. Přesto docela potěší, když se zhruba v čas odjezdu ozve zaklepání na dveře a Jitka se přijde zeptat jestli, se s nimi do Kerkyry svezu nebo ne. S díky odmítám a zaberu se do odpoledního spánku.
     V podvečer se na chvíli zajímavým způsobem vyjasní. Přímo nad námi je úplně modrý kruh bez jediného mráčku. A ze všech stran kolem černo. Vydám se na chvíli do města, dokoupit nějaké zásoby a projít po obchodech a tak si tuhle zvláštnost docela pěkně vychutnám. Postupně se mraky stahují k sobě a kruh se uzavírá. Trvá to jen pár desítek minut. Pak se zas spustí déšť a vítr žene spršky vody všemi směry. Dnes povečeřím doma a brzo usínám, protože ani venku se nedá sedět.