Den sedmý – středa – Agios Georgois

     Opět prší. A mně se do mysli vkrádají slova Roberta Fulghuma, kterými ve své románové pentalogii Třetí přání popsal obdobné počasí a která se výborně hodí k dnešnímu dopoledni. Text není sice z Korfu, ale z Kréty, nicméně plně vystihuje dnešní ráno a tak si dovolím jej citovat.
     „Prší. Prší. Zase už prší a pak znovu. Prší celý týden. Jakoby snad déšť byl nějaká novinka a počasová božstva právě na Krétě pořádala výstavu, na níž je třeba předvést všechny existující variace na déšť. Na zem dopadaly dešťové kapky snad dvaceti velikostí – všechno mezi pořádnými kapkami až po kapénky mlhy. Déšť na zem dopadal kolmo anebo byl hnán větrem vodorovně, motal se ve vírech a smyčkách, voda nepadala dolů ale vzhůru. Kdyby tu meteorologové měli kongres, tancovali by v ulicích. Vystaveno tu bylo prakticky všechno, co si kdy o dešti přečetli. Na ten promočený týden by sotva stačila učebnice popisující všechny stupně vlhkosti. Je ráno. Po dešťovém představení se teď předvádějí vítr a moře.“
     Při snídani se potkám s majitelem hotelu. Pozdravíme se, trochu si postěžuji na počasí a on koukne na oblohu a řekne. „Avrio to mesimeri“. Zítra v poledne. Co se dá dělat, ještě tedy jeden den budu odpočívat. Dopoledne se sejdeme dole v hale se sousedkou, jejíž kamarádky vyrazily alespoň na malou procházku po okolí. Už stihla zmoknout a tak teď čeká až se zase ten déšť zklidní. Tak si chvilku povídáme, nakonec zjistíme, že v Praze bydlíme na stejném sídlišti. Za necelou hodinku déšť zase na chvilku přestal a tak oba vyjdeme do města. Ona jde někam na kafe a nějakou tu dobrotu, já se vydám podívat na rozbouřené moře v přístavu. Opravdu řádí pěkně. Vlny se přelévají přes vlnolam ve velkých sprškách a mně už je jasné, proč tu ten vlnolam je. Bez něj by voda lítala nejspíš až na silnici. Projdu si pak trochu obchody a nakoupím pár zásob a drobností a vracím se zpět. Právě včas, abych se vyhnul další průtrži mračen. A zase voda padá z nebe jako by nahoře někdo zapomněl vypnout kohoutek. Poobědvám doma a chvilku si zdřímnu. Probudím se akorát včas, když se na chvilku vyjasní. Zase popadnu foťák a jdu udělat pár záběrů z té spouště, co voda natropila. Za hotelem Palm Beach na severním okraji Georgiosu je taková menší strouha, kterou se dnes valí proudy špinavé vody, kterou půda nestačila pojmout. Trochu ještě brouzdám Georgiosem a v podvečer se vracím do hotelu.
     Po krátké pauze se vydávám opět do Malibu na další dobrou večeři. Než ovšem dojdu, spustí se pěkný ceďák. A tak dobíhám do Malibu jako vodník. Sice mi necrčí voda ze šosů zeleného fráčku, ale kape mi z vlasů a triko mám mírně promočené, o mikině ani nemluvím. Naštěstí je dnešní večer docela teplý. Objednávám si Krasáto, což jsou vepřové kousky s omáčkou na bílém víně a celými žampióny, k tomu jako přílohu těstoviny. Abych se nenastydl, dostanu mezitím od Gábiny reklamní tričko Malibu na převlečení. Je to od ní velice milé. Docela rád budu dělat Malibu reklamu nejen na webu, ale i tričkem. 🙂 Pak si pochutnám na večeři a chvilku se zapovídáme s ní i jejími rodiči. Ti jsou zde pracovně už od května a už se docela těší domů. Zase se dozvím pár zajímavostí z místního života a po jedenácté se vracím zpět do hotelu. Akorát když se chystám odejít, končí jedna z kuchařek a Gábi mi domluví, že mne sveze. Takže to mám dnes i s odvozem. Už sice tolik neprší, ale vítr fučí pěkně a proto se ani nebráním a za pár minutek už sedím nahoře na balkóně a upíjím večerní drink. Po něm už si jen připravím věci na ráno a zaplouvám pod deku.