Den druhý – pátek – výlet do Liapades

    Následující den začínám budíčkem po šesté hodině. Doma bych měl v tuhle dobu ještě půlnoc, ale tady mi vstávání nijak zvlášť nevadí. Přeci jen se mi ale tak brzo z postele po předchozí probdělé noci nechce a tak se vyhrabu z postele až po čtvrt na sedm. To už je jen tak tak, abych stíhal autobus, proto se jen ve fofru opláchnu, popadnu batoh, foťák a už mířím na hlavní silnici kde je zastávka autobusu z Kavosu do Kerkyry. Už před pár lety jsme s místními delegáty vedli spory jak je to tam vlastně daleko. Oni tvrdili asi 4 km, já oponoval že to není více jak dva. Kdo měl tehdy pravdu, zkouším letos odpočítat krokováním. Od hotelu po silnici letoviskem na odbočku je to zhruba 500 kroků. A vzdálenost odsud na hlavní silnici je téměř přesně 2400 kroků. Mám docela našlápnuto, aby mi autobus neujel, tak tuhle vzdálenost zdolávám za 26 minut. Odhad dvou km je tedy poměrně přesný.
     Na zastávce už postává pár místních, kteří jedou buď do Messonghi nebo do hlavního města. Autobus je docela plný, ale místečko k sezení se najde. Pár minut po osmé vjíždíme na nádraží v Kerkyře. Na tu ještě dojde, dnes se v ní nechci zdržet, neboť mám namířeno na západní pobřeží, nejprve do Paleokastritsy a odsud pak do Liapades. Cestu do Paleokastritsy nechal vybudovat v 19. století britský vysoký komisař sir Frederick Adam, který si Paleokastritsu velice oblíbil. Aby ospravedlnil náklady vynaložené na její zbudování, nechal zde postavit vojenskou nemocnici. Díky tomu trvá cesta místním busem obvykle 45 minut, dnes je však mírný provoz a tak jsme na konečné v 9:05, tedy o deset minut dříve.
     Protože místní zajímavost klášter Panagia tis Theotokou postavený na mysu mezi zátokami Ambelaki a Spiridon už mám několikrát projitý, zamířím tentokráte na opačnou stranu, směrem na jih k Liapades podél pobřeží. Cestou zkouším trochu fotit, aby bylo pár nových záběrů a pomalu stoupám nad moře a do vnitrozemí. Na odbočce do Liapades se stáčím opět směrem k pobřeží. Samotná vesnička Liapades neleží přímo u moře, ale je od něj oddělena svahy pohoří, které se táhne po celé délce středozápadu ostrova a je posazena právě na jednom z těchto svahů. Turistické letovisko pak na něj volně navazuje. Prohlédnu si letovisko a v 10:45 už odpočívám na pláži.
     Proč vlastně jsem se vydal dnes právě do Liapades? K tomu se musím vrátit pár týdnů do historie. V půlce července mi přišla objednávka na moje CD o Korfu od jedné slečny. Shodou okolností jsme si v té době vyměnili pár vět i na řeckém fóru a postupně se naše povídání přesunulo nejprve do mailu, pak na SMSky a nakonec na ICQ. Docela dost jsme si rozuměli, i proto, že oběma nám Řecko učarovalo. Jí Lefkáda, mně Korfu, kam se Lenka právě letos vydává v září na dovolenou. A nebýt toho, že jsme měli ten poslední měsíc oba dost rozlítaný a do mě se ještě pustil nějaký bacil, tak bychom se sešli už v Praze. Bohužel to nevyšlo, tak jsme si alespoň naplánovali setkání na Korfu. Navíc mi k tomu udělal čáru přes rozpočet volný a vhodný termín mého odletu, takže nakonec to vyšlo tak, že nám zbyl jediný den, kdy jsme se mohli sejít, než se vydá zase zpět domů.
     Proto tedy sedím dnes v Liapades a posílám Lence SMSKu, že už na ní čekám na pláži. Samozřejmě vzápětí píše, že mi šla naproti, ať tedy alespoň najdu na pláži její spolubydlící Janu se zelenou plážovou taškou a v růžových plavkách a že dorazí za chvilku. Tak se tedy rozhlížím po pláži, nikde nic, až teprve když se úplně otočím, mám ji akorát pár kroků za zády. Akorát si rozkládá věci. Tak se jen otočím a povídám:“Ahoj, ty budeš asi Jana, že?“ Vytřeští oči, kouká na mne docela vyděšeně, ale přisvědčí. Tak říkám, že jsem ten Jirka, který sem přijel za Lenkou. A hned se dozvídám, že se ještě cestou na pláž zastavily v obchůdku a pak vyrazily každá jiným směrem. Jana na pláž a Lenka mně naproti. Jenže já mezitím stačil projít kolem a nenapadlo mě se podívat dovnitř. Trochu se zapovídáme a už je Lenka tu. V bílých šatech jí to moc sluší. Samozřejmě jsme se předem viděli alespoň na fotkách, ale skutečnost je mnohem hezčí.
     V tu chvíli mne docela mrzí, že ta seznamovací pusa je jen taková na oko, protože mně ta moje potlučená pusa víc nedovolí. Chviličku se domlouváme, co podnikneme a nakonec se domluvíme, že se pokusíme najít trochu vzdálenou, prý pěknou pláž, kam se ještě nedostaly. Vrátíme se z hlavní pláže kousek zpět a po cestě vystoupám kolem odbočky na pláž Rovinny vzhůru a zase se spouštíme směrem k jihu. Tam narazíme na cestičku mezi olivovými háji, která vypadá, že by mohla vést tam, kam chceme. Trefili jsme se. Cesta je jen trochu krkolomná, neboť se nejprve zužuje na užší stezku a posléze končí závorou, za kterou už pokračuje jen úzká stezka. Na té je ještě stařičké dřevěné schodiště, které nevypadá zrovna moc důvěryhodně, naštěstí se dá obejít a po chvilce proplétání stezkou sestupujeme na krásný poloostrůvek oddělený od zbytku ostrova oblázkovou oboustrannou pláží.
     Tady je jen pár lidí, z nichž někteří využívají i šikovnou zastrčenost této pláže a sluní se a koupou bez plavek. Mně to docela vyhovuje, protože jsem cestou zjistil, že při tom fofru po ránu jsem si jaksi pozapomněl do batohu přibalit plavky. Docela trapas, ale obě to přejdou bez komentáře a i když mně trošku trapně je, nedělají z toho vědu. Tak si užíváme moře a sluníčka, já svého téměř úvodního, Lenka s Janou vlastně posledního před odjezdem. Děvčatům zrovna moc nepřálo počasí, takže pro ně je to tím spíš příjemné. Lenka má díky tomu i pěkně zmáčený ručník. Naštěstí s sebou tahám vždycky prostěradlo (docela šikovná věc, schne rychleji než ručník a nezabere ani moc místa), tak se o něj podělíme a pak už k sobě máme zase kousek blíž. Tak blízko, že se naše ruce setkají a propletou. Chvíli si povídáme, pak si zaplaveme, chvíli jen tak ležíme vedle sebe a posloucháme šplouchající vlnky a cikády z olivového háje. Lenka si jde pak ještě na chvilku zašnorchlovat a já udělám pár fotek okolí a pak už je čas vydat se zpět. Jana vyrazí jako by jí za patami hořelo.
     Ani se nesnažíme ji dohnat. Jdeme ruku v ruce zpátky a vychutnáváme si přírodu i přítomnost toho druhého. Nejprve se vrátíme k jejich ubytování a pak mne jde Lenka ještě doprovodit na okraj Liapades. Vůbec se mi nechce, ale autobus na mne nepočká. A zůstat nemůžu, ačkoli bych moc rád. Brzo ráno nebo spíše v noci odjíždějí zpět domů. Dneska už víme, že pro nás dva bude mít tenhle smaragd Jónského moře ještě o jedno kouzlo navíc…
     Už sám se vracím zpět na křižovatku s hlavní silnicí, kde si chvilku počkám na autobus a s ním se vracím do Kerkyry. Na nádraží přijíždíme v 18:25 a protože se mi nechce čekat na bus do Kavosu, o 5 minut později už mířím dalším busem alespoň polovinu cesty do Messonghi. Cestou mi došlo pití, tak si projdu trochu letovisko, nakoupím a vydám se prozatím pěšky směr Agios Georgios. Za vesničkou Ano Messonghi se už pomalu stmívá a tak se pokusím stopovat. Hned na první mávnutí mám úspěch, zastavuje mi jeden z místních taxikářů, který už má po službě a sveze mne. Cestou se domluvíme, že jede ke kamarádovi do Linie, což je vesnička kousek před Georgiosem a že mne tam sveze až téměř k pláži a po té už dojdu až domů. Zaveze mne vlastně z opačné strany hotelu Palm Beach a domů to mám už jen jako kdybych šel z pláže pod jezerem Korission. Cestou si v centru koupím pečivo a večeři si udělám studenou doma na balkóně. Ještě si tam chvilku čtu a kolem půlnoci usínám.