Den dvanáctý – pondělí – návrat domů

     Opět to dnes vypadá na krásný den a tak si trošku přivstanu a jdu si užít ještě poslední dopoledne na pláž. Jdu se rozloučit s mořem za Malibu na pláž Marathias. Jsem tu kolem deváté hodiny a všude je pusto a prázdno. Voda je příjemně prohřátá, tak si skočím zaplavat a vyblbnout se ve vlnkách a před polednem se vydávám zpět. Na cestě k našemu hotelu už potkávám ženské vlekoucí svá zavazadla. Vždyť odjezd je až v půl jedné, tak co blázní? „Když mi už se těšíme domů“, odpovídá mi jedna z nich. Já se sice trošku domů těším také, ale ne až tolik, abych nevyužil poslední minuty. V poklidu zvládnu dobalit, osprchnout se a přijít 5 minut před plánovaným odjezdem. Autobus je tu tentokráte na čas a Jitka též,
takže vyjíždíme opravdu na čas.
     Cestou si zopakujeme v opačném pořadí zajíždění k ostatním hotelům a vyzvedáváme ostatní klienty, kteří strávili dovolenou na jihovýchodním pobřeží. Na letišti nás čeká menší šok. Vypadá to tu, jako by na ostrově vypukla nějaká katastrofa. Nebo jako na Spinádě před dvěma lety, když na Korfu zavítal olympijský oheň. Prostě hlava na hlavě. No jo, vždyť ono je pondělí. To se totiž zvedne většina Angličanů a vydává se zpět domů. A ačkoli nemám obvykle předsudky proti jiným národnostem, tady musím dát za pravdu těm, kteří o nich tvrdí, že jsou naprostí tupci neschopní vlastního uvažování. Zmateně pobíhají sem a tam, jejich delegáti je vodí div ne za ručičku a kdo jen trochu zaváhá, lítá pak v panice od jednoho konce letiště k druhému a neví co dál. Jednu rodinku jsem kolem nás viděl pobíhat snad pětkrát. Že by jim delegát řekl: „Odbaví vás přepážka XY, stoupněte si do fronty na kontrolu zavazadel a pak se nechte odbavit je pro ně stejně neskutečné jako shromáždit se na jednom místě městečka a nasednout do správného autobusu na výlet.
     Náš let se ještě neodbavuje, takže stojíme ve skupince před odletovou halou a vyčkáváme. Mezitím se k nám přidají ostatní čeští klienti, co poletí s námi. A už je tu i Gabča s rodiči. Ti samozřejmě nejeli s námi autobusem, měli vlastní dopravu. Gábi jen dělá doprovod a po našem odletu se zas vrací do Georgiosu. Protože jsme už poslední letošní klienti, holky si budou moci užít pár dnů volna, než se na konci října vrátí přes Itálii autem domů. Posléze nás Jitka nasměruje k odbavení. Díky tomu zmatku s Angličany kolem je tentokrát poněkud vleklé. Nejprve musíme nechat prosvítit zavazadla, která jdou do útrob letadla, pak se teprve můžeme nechat odbavit. Stání ve třech frontách po sobě (i na poslední kontrole příručních zavazadel to dnes kapku vázne) je trochu únavné. Nicméně vše proběhne bez větších zádrhelů a tak jsme všichni včas připraveni k odletu.
     Stihnu ještě zaběhnout do free shopu pro poslední lahvinku Metaxy, dát cigárko na vyhrazeném kuřáckém místě a po chvíli se s námi loučí Jitčin hlas z letištního rozhlasu s hlášením, že se máme vydat k východu číslo 4. Čeká nás posledních pár kroků na Řecké půdě. V duchu se loučím se svým oblíbeným ostrovem a stáčím poslední pohled před nástupem k moři. Tak zase za rok, pokud to bude možné. I po tolika návštěvách máš pro mne stejné kouzlo jako tehdy, když jsem na Korfu vkročil poprvé. A stále mne dokážeš překvapit něčím novým a zajímavým. Do Prahy přilétáme za necelé dvě hodinky. Je tu nevlídno, sychravo, asi 16°C. Hned po výstupu z letadla mi říká Gabčin táta. „Hele, viděl jsem v novinách inzerát, na last minut na Korfu s odletem zítra na 21 dnů, za nějakých 6 tisíc. Neotočíme to a nepojedeme zpátky? Tady je ale mizerně.“ Co si budeme povídat, jel bych hned…