Den jedenáctý – neděle – kolem jezera Korission

     Nějak rychle to uteklo, zbývá mi poslední celý den. Protože je neděle a chci si trochu více užít moře, pouštím se po snídani jen k jezeru Korission. Centrem Agios Georgios projdu do přístavu a odtud se vydám po pláži k jezeru. Tam se chvilku toulám mezi dunami navátého písku, nafotím pár nových záběrů okolí a pak se usadím dole na pláži. Kolem je jen pár lidí, téměř celá pláž je prázdná. Párkrát se vykoupu, přečtu si pár stránek jedné ze svých oblíbených knížek a jen tak lenoším. Nakonec mi to nedá a stejně jako první den se pouštím dále po pobřeží. Dneska je moře klidné a tak se dá projít pohodlně i na místech která se musí někdy procházet vodou.
     Poučen minulým zážitkem mám normální boty, které si nazuju tam, kde písek přechází v oblázky a kameny. Tentokráte procházím přes nebezpečná místa bez úrazu a prozkoumávám nános kamenů na pobřeží. Jako obvykle se tu pár pěkných mušliček najde a tak jich pár posbírám pro dcerku a mamču. Za velkým útesem zůstávám ohromeně stát. Tady měla být malá písčitá pláž přeci. Jenže dnes tu je jen obrovský nános mořské trávy. Z celé asi padesátimetrové pláže zbývá plácek sotva o velikosti prostěradla. O možnosti se tu vykoupat ani nepřemýšlím, protože traviny jsou naskládané do více jak metrové výše a na okraji moře spadají prudce do vody. Opatrně na ten koberec vstoupím a zkusmo udělám pár kroků. Propadnu se, nepropadnu? Ne, je to dobré, dá se po něm přecházet, i když malinko se do něj nohy přeci jen boří. Opatrně tento úsek přejdu a za pár okamžiků už jsem na okraji kanálu propojujícím jezero s volným mořem.
     Můstek přes kanál tu stojí stejně jako loni, ale má maličký zádrhel. Na jeho opačném konci jsou vrátka. Zavřená. Že by místní usedlíci měli už dost očumujících turistů a můstek zahradili? Kdepak, to jen jednoduchým způsobem brání svému domácímu zvířectvu, aby se jim nerozuteklo na opačnou stranu kanálu. Na opačné straně vrátek je prosba o jejich zavírání i když jen v řečtině. Projdu tedy na druhou stranu a tam na mne čeká další překvapení. Ty traviny na malé pláži totiž pocházejí odsud. A bouře je přesunula o pár desítek metrů na jih. Celou tu obrovskou hromadu, která zde vždycky byla. Poprvé tedy vidím tuto část pobřeží holou. Posbírám mezi kameny pár mušliček a přesunu se ještě kousek dál na sever na pláž Halikoúnas, kde definitivně dnes zakotvím. Lenoším tu v písku a v moři asi do půl páté a poté se vracím zpět.
     Na okraji Georgiosu se zastavím protože dnešní západ slunce je opravdu nádherný. Jen jednou se mi podařilo vidět slunko, jak zapadá přímo do moře a to nebylo tady na jihu ale daleko odtud na severu. V Řecku mi vždy zapadalo buď do mraků nebo za nějaký ostrůvek. Tentokrát však nic ve výhledu nebrání a mraky také nepřekáží. Pohled je to nádherný, jak se pomalu snáší k hladině, dotkne se vln, které rozzáří svou načervenalou barvou až do barvy krve. A než se člověk vzpamatuje, je po podívané. Obejdu tedy ještě obchody a dokoupím pár drobných vzpomínkových dárků pro rodinu, odnesu si věci do hotelu a zajdu na poslední večeři do Malibu. Tady si dám chobotničku na grilu, popovídám si chvíli s Gábinou i s Jitkou která se tu stavila na podvečerní drink a s Gabčinými rodiči. Pak ještě poprosím o láhev pravého domácího olivového oleje pro mamku a nezbývá než se rozloučit. Samozřejmě se ještě s většinou uvidíme zítra při odjezdu. Z Malibu to vezmu nejprve kousek po silnici a pod kapličkou se stočím dolů k moři. Tady si ještě chvíli vychutnávám to kouzlo tichého šplouchání vlnek a na závěr v dnes už tradičním rituálu házím do moře naší českou korunu. To pro štěstí a pro návrat zase příští rok. V hotelu ještě provedu prvotní zabalení věcí, abych měl vše připravené na zítra a nemusel se honit hned po ránu. Po zabalení ještě posedím nad zbytkem Ouza na balkóně a kolem půl druhé odcházím do říše snů.