Den devátý: přes Kerkyru do Sidari a mys Drastis

     Opět vstávám poměrně brzo, protože Mys Drastis leží na severním pobřeží ostrova, což znamená přejezd téměř přes celý ostrov. Dnes už si nedávám takovou rezervu jako včera a docházím na zastávku na křižovatce spolu s místními. V Kerkyře jsme chvilku před osmou a v 8:15 vyjíždíme směr Sidari. Cesta na sever trvá asi hodinku a ve čtvrt na deset vystupuji na malém náměstíčku v Sidari. Prvně to vezmu na hlavní pláž a po rychlé obhlídce se vydávám po jižní silnici směrem k Peroulades, kam je to ze Sidari asi 4,5km. V Peroulades zatočím nejprve kolem základní školy (podle umístěného kanónu zde kdysi musela být jedna z pevností chránících ostrov) na neasfaltovou cestu a později z ní sejdu na jednu z širších pěšinek v olivovém háji. Tou se dostávám na v mapách nezaznamenanou propojku mezi Peroulades a Sidari.

     Cestička se tu vine chvilku nahoru, chvilku zas klesá o pár metrů níže a já pořád vyhlížím nejlepší místo na fotku Cape Drastis z východní strany. Když už to vypadá docela slibně, je kolem neprůhledné křoví se spoustou ostružin. Tak si alespoň na nich pochutnám a teprve o kousek dál najdu několik míst vhodných pro focení. Nakonec se vyšplhám až ke stožáru s anténami místních mobilních operátorů. Což znamená, že většinu toho co jsem odšlapal po silnici jsem zase prošel zpět, jen po příjemnější stezce podél pobřeží. Po nafocení se vracím zpět na místo odbočení a seběhnu po místy docela prudké cestičce s převýšením téměř 120m až dolů k moři a na samotný Mys Drastis.

     I sem už pronikla civilizace v podobě několika slunečníků a lehátek které si můžete pronajmout u majitelky schované v prkenné chatrči. Nechybí v ní ani možnost zakoupení pár základních nápojů od vody po ledovou kávu. Podle vybavení je majitelka schopna poskytnout i první pomoc těm, kteří přecení své síly a překvapí je rozbouřenější moře. Podle vývěsky je možné i nechat se odvézt lodičkou pendlující mezi Agios Stefanos a Sidari. Nebo naopak nechat se sem přivézt. Dnes však je moře dost divoké a tak se plavba asi konat nebude. Pokouším probojovat dál k okraji mysu, ale po chvilce to vzdávám, neboť botky docela podkluzují a nechci riskovat nedobrovolnou koupel zvlášť s foťákem na krku. Tak jen vyhlásím pauzu na cigaretku a vydám se přes historické jádro obce Peroulades k její pláži. Ta je úzká a téměř kilometr se vine pod bílými útesy. Ovšem v den kdy je moře rozbouřené jako dnes je většinou zalitá vlnami. A navíc teď v září ještě půl hodiny po poledni většinou ve stínu okolních útesů. Sejít se k ní dá strmější cestou se schodištěm od restaurace Panorama. Chvilku se tu rozhlížím a zpříjemním si výhled sklenkou oroseného zlatavého moku. Poté se otáčím zpět do Sidari přes oblíbené pískovcové útvary nazvané Canal d´Amour, tedy Kanál lásky. Zdejší pobřeží tvoří několik zátok s menšími plážemi a pár nedalekými ostrůvky. A v jedné zátoce je skryta jeskyně, jejímž proplutím před dotekem prvních paprsků ranního slunka, prý dívka myslící na svého milého, jej do roka získá za manžela.

     Částečně díky povětrnostním vlivům a částečně i díky turistickému ruchu se místy pobřeží začíná sesouvat a ničit. Už v roce 2004 to bylo hodně patrné a na několika místech z poměrně široké cesty zůstala uzoučká stezička ohraničená provizorním zábradlím. Letos mne docela překvapilo, že se postupně začalo pracovat na úpravách a zpevnění těch kritických míst. Není to sice už úplně takové jaké to bylo v přírodním stavu, přesto myslím, že po dokončení to nebude vypadat zle.

     Chvilku se pak ještě procházím po Sidari a kolem půl třetí se zastavím v jedné z mnoha pobřežních taverniček na pozdní oběd. Gyros je výborný, snad jen ty hladové vosy by si mohly vybrat k nakrmení jiný objekt. Po obědě se skočím osvěžit do moře a pak se ještě projdu na východní okraj městečka a zpět a trochu pokoukám po obchodech v centru. V 17:50 pak nasedám do trochu opožděného autobusu do hlavního města Kerkyry. Tam přijíždíme na sedmou hodinu.

     Zbývá mi hodinka do odjezdu autobusu na jih, takže si zaběhnu ještě pro pití na náměstí a pak už jen v poklidu sedím na zastávce a čekám na příchod našeho šoféra. Ten sice přichází již 20 minut před odjezdem, ale ještě před ním se tu opět shromáždí docela dost Angličanů směřujících na jih. Nicméně místečko k sezení i dnes najdu a tak jedu poměrně v pohodlí. Dnes se ani moc necouráme a chvíli po deváté jsme na křižovatce v Georgiosu. Místní mají zase zajištěn odvoz, takže za chvilku na silnici zůstávám sám a pomalu ukrajuji poslední stovky metrů k ubytování. Ne však na dlouho. Neboť po pár metrech mne míjí takový docela vitální stařík v červeném autě a nabízí ať si přisednu. Samozřejmě neodmítám. A hned padají tradiční zvídavé otázky, odkud jsem a jak se mi tu líbí. A když říkám z Čech, tak se rozzáří jak sluníčko. „Jooo, český holky, ty jsou moc hezký.“:-) Vypadá to sice, že má trošku upito, ale jede v pohodě a tak jsem za pár minutek až před domem. Díky tomu se můžu vydat ještě na večeři do Malibu, kde si opět výborně pochutnám a zase chviličku popovídám s Gábinou. Trochu se tentokrát zdržím, takže odcházím až jako jeden z posledních. Před spaním ještě tradičně posedím s nezbytným drinkem na balkónku a po jedné usínám.