Den desátý a jedenáctý: odpočinek a odjezd

     Poslední dva dny už jsem se rozhodl jen odpočívat, také proto abych nedorazil zpět do práce úplně utahaný. Psychicky jsem si tu každopádně odpočinul naprosto výborně. Tohle bych potřeboval absolvovat tak 3-4x do roka. A zvlášť v zimním období, které je pro mne vždycky strašně dlouhé a i lehce deprimující. Po oba dva dny si vybírám jižní pláž mezi Georgiosem a Varvarou a relaxuju a užívám si moře a sluníčka. Sobotní večer a nedělní dopoledne věnuju obcházením obchůdků a nákupům obvyklých dárečků pro rodinu. Tradičně nesmí chybět Ouzo a Metaxa pro dospělé, nějaké ty sladkosti v podobě Korfuského medu a bonbónků pro děcka, oblíbené olivové mýdlo pro mamču (mimochodem velmi vhodné třeba pro alergiky na moderní saponáty) a pár dalších drobností.

     Sobota proběhne bez nějakých významných událostí a zajímavostí. Zlikviduju většinu zásob, připravím si věci na zabalení, vyházím pár nepotřebných zbytečností,  které nebudu tahat s sebou zpět. A najednou je tu poslední den. Uteklo to strašně rychle. Zbudou jen vzpomínky a pár stovek fotek, z nichž nakonec na jaře 2006 vzejde pokračování CDčka Elektronického průvodce ostrovem Korfu. V podvečer se tradičně jako jeden z posledních vracím při západu slunka z pláže spodem přes kameny směrem k Malibu. Zamyšleně přelézám z jednoho šutru na druhý a nedávám moc pozor. Tak se stane, že si nevšimnu kam šlapu a místo došlápnutí na pevně ukotvený kámen se celou vahou levou nohou opřu o jeden co se pěkně viklá. Samozřejmě ztratím rovnováhu a letím dopředu. Druhá noha to jakž takž ustojí a asi bych to přežil bez pohromy, kdyby před tímhle neposedou byl volný prostor. Není a tak následuje bolestivé uhození do levé holeně a pěkná odřenina. Chvilku si pro sebe nadávám za svou neopatrnost, pak tak lehce ránu osuším papírovým kapesníkem a pokračuju dál, tentokrát už přecijen poněkud soustředěněji. Zpočátku to ani moc nebolí, to přijde až později. Je to sice trochu větší rána, ale není hluboká a po prvním ohmatání předpokládám, že i kosti zůstaly bez následků. Za kameny ještě chvilku vysušuji a pak spoléhajíc na léčivou sílu mořské vody projdu kousek po pobřeží a nechám si nohy omýt mořem. Tedy ne, že by to nepálilo jak čert, ale to nakonec každá desinfekce.

     Dopajdám se tedy do studia, tam se ještě osprchnu a přepláchnu to studenou vodou a zamířím na poslední večeři do Malibu. Dnes se mi věnuje sám pan šéf, jako by věděl, že jsem tu na delší dobu naposledy. Vybírám si jako předkrm jikrový salát (Taramosalata) a na hlavní chod smažené kroužky z kalamár s hranolkama. Cena je poměrně nízká (kolem 5ti €), takže očekávám jako v našich restauracích pár kroužků. Chyba, velikánská chyba. Nevím jestli to náhodou nebyla prominentní porce, ale myslím, že mám jen zkreslené představy z českých stravoven. Ta porce je totiž, ne velká, ale obrovská. A jak posléze vidím u vedlejšího stolu, není speciální jen pro mne. No prostě nabaštil jsem se až mi lezly boule za ušima 🙂 A to jsem zdaleka nespořádal vše. Prostě už nebylo kam to dát. Gábina tu má dnes kolegyni a má tak trochu volněji, takže si nakonec už moc nepopovídáme. Nevadí, zase příště. Na závěr ji ještě poprosím o pravý domácí olivový olej, který se též v Malibu dá objednat. Nu a pak už jen srdečné rozloučení se všemi a pomalu se přesunu do svého pokojíku.

     Posbírám většinu věcí, nechám si venku jen to nejnutnější, abych po ránu nemusel chvátat na poslední chvíli. Pak si namíchám ze zbytku Ouza a Coly poslední drink a asi v půl dvanácté se ještě jdu rozloučit s mořem. Nejdu nikam daleko, jen kousek před naším domem sejdu z kopečka. Tam se usadím do písku a všemi smysly vnímám tu nádherně poklidnou atmosféru šumění příboje a vlnek a jinak ticho pod rozzářenými hvězdami. Měsíc je navíc v úplňku, odráží a třpytí se ve vlnách. Pomalu upíjím Ouzo a vychutnávám si každou vteřinu tohoto okamžiku. Daleko na moři na mne poblikává jeden z trajektů mířící do Itálie. Sedím kousíček od břehu a sem tam nějaká zvědavější vlnka mi vyšle vstříc alespoň pár slaných kapek do tváře jako něžné pohlazení, když už na mne nemůže sama dosáhnout. Nevím proč jsem si moře a Řecko tolik zamiloval. Snad proto, že vše živé na Zemi pochází z moře. Snad proto, že jsem zrozený v poslední den znamení Vodnáře. Snad proto, že mé jméno pochází z řeckého pojmenování rolníků a zemědělců – Georgos. Snad i proto, že jako ještě nezrozený jsem kdysi dávno slyšel hukot moře. Kdo ví… Nechce se mi odsud, nejraději bych tu zůstal. Jenže mistr Čas je neúprosný a volá zpět k návratu do reality. A tak kolem jedné ráno vstávám a dokončím tenhle tradiční rituál rozloučení s mořem a ostrovem Korfu. Zašátrám v kapse a mezi prsty zacinkají tři malé mince. Naše české koruny. Tak jako každý rok poslední večer před odjezdem jedna po druhé letí do moře s přáním, abych se sem zase brzy vrátil. První za Mišku, druhá za mamču i když tu letos nejsou, a ta poslední za mne. A pak už jen poslední ponoření ruky do slané vody, poslední pohlazení a pomalu stoupám vzhůru do kopečka. Pomalu jednak proto, že s tou pochroumanou nohou to zrovna moc rychle nejde a jednak proto, že se mi za krkem usadila jedna taková pomyslná malá chlupatá potvůrka. Lidově řečeno, mám jí jak z praku. 🙂 Ono se není čemu divit, nejsem zrovna moc zvyklý pít a tak dvě pivka a zhruba 2 deci tvrdého udělají své:-) Potichoučku se dokolíbám do baráčku a zapadnu alespoň na chvilku do postele. Dokonce si zapomenu i nastavit budík na mobilu.

     Naštěstí nechám rozsvíceno a i díky té bolavé noze se vzbudím včas. Stihnu v klidu i zabalit zbylé věci a vypít si kafe. Kupodivu jsem po tom krátkém spánku docela fit. Autobus s Jitkou je přesný, vše probíhá naprosto bez problémů. Cestou ještě vyzvedneme ostatní spolucestující a za pár desítek minut jsme na letišti. Tady se to trochu zadrhne v menší frontě při kontrole zavazadel, kdy řečtí celníci při odjezdu kontrolují i velká zavazadla přes rentgenový box a sem tam si něčí zavazadlo chtějí prohlédnout blíže. Tuhle vychytávku sem nainstalovali loni v průběhu Olympiády a už to tu zůstalo. Času je však dost, takže je vše v pohodě. Pak už jen následuje tradiční odbavení a vydání palubních vstupenek a čekání na přílet našeho letadla. Po jeho příletu a vysazení cestujících, kteří nás přijeli vystřídat, se nám rozpláče nebe nad hlavou právě v době, kdy máme nastupovat. Takže i poslední kroky na řecké půdě jsou malým dobrodružstvím, kdy se každý snaží co nejméně zmoknout. Nu a za několik okamžiků se letadlo odpoutává od země a míří ku Praze, kde za necelé dvě hodinky přistáváme.

    Tak a to je vše. Protože některé díly pokračování píši již s poměrně velkým odstupem, dalo mi docela zabrat, vzpomenout si na vše, co se za těch pár dnů přihodilo, kde všude jsem byl a co jsem za tu dobu stihl shlédnout. Hodně pomáhaly fotky a bylo i příjemné si v mrazivých dnech připomenout zážitky z léta. A teď už bych měl jen napsat, že nezbývá, než těšit se na další rok. Jenže ono se to nakonec semlelo tak, že o necelý měsíc později jsem na Korfu neplánovaně zavítal opět. Takže mělo následovat ještě pokračování. To však jsem již nenapsal, i když by nebylo tak dlouhé, neboť už to bylo na úplném konci sezóny a zážitků přeci jen nebylo až tolik. 

     Poznámka pod čarou při reedici 2018. Když jsem to při přesunu na redakční systém celé znovu četl, musím se v duchu u některých částí smát, jak to bylo úplně jiné v té době cestování s cestovkami a jak moc se to změnilo, když teď už pár let jezdím bez nich. Tak to je zas další motivace při příští návštěvě napsat pro srovnání, jak to vypadá aktuálně.